Kolumbie na čtyřech kolech – od And po Karibik
Kolumbie po čtyřech kolech – od And po Karibik
Společně s Martinem, Patrikem, Zdenkem a mojí maličkostí se scházíme na Pražském letišti. Náš výlet do Jižní Ameriky právě začíná !
Po příletu a první noci v hotelu jsme nastartovali jsme naše Toyoty 4Runner v sychravém ránu na okraji Bogoty, aniž bychom tušili, že před námi leží cesta, která v nás zůstane ještě dlouho po návratu domů.
Kolumbie není země, kterou projedeš – je to země, kterou prožiješ. A my jsme ji chtěli prožít naplno.
Samotná Bogota nás vtáhla hned prvním nadechnutím. Ve výšce přes 2 600 metrů je vzduch jiný – ostřejší, chladnější, svižnější. Při procházce historickou čtvrtí La Candelaria jsme cítili, jak se staré město mísí s moderní energií graffiti umělců a studentské atmosféry.
Zastavili jsme se na malém náměstíčku a dali si první tinto, malé, silné kolumbijské kafe. Je zvláštní, jak i obyčejná káva dokáže nastartovat nejen den, ale i dobrodružství, za kterým jsme sem přijeli.
Když jsme se vrátili k autu, mezi domy už stoupalo horské slunce, my nasedli do 4Runneru a zamířili směrem na sever. Už po pár kilometrech město zmizelo za námi a nahradily ho kopce poseté farmami a eukalyptovými háji.
Našim dalším cílem bylo starobylé koloniální město Villa de Leyva.
Silnice do Villa de Leyva se kroutí jako nit vedoucí přes andské kopce. Jednou vjíždíš do úzkého kaňonu, jindy se před tebou otevře panoráma nekonečných zelených vln. A kdekoliv zastavíš, vždy se z dálky ozývá kokrhání kohoutů.
Celou cestu jsme měli pootevřená okna a dovnitř proudil vzduch, který voněl po teplé hlíně čerstvě obdělaných políček a horském slunci. Cesta serpentinami je opravdu hluboký zážitek, který si každý cestovatel užije a vlastně takové cesty i úmyslně vyhledává.
A pak se to stalo. Vjeli jsme do města a byli jsme obklopeni kamennou historií. Villa de Leyva je výjimečná tím, že se tady čas opravdu zpomalí a pocitově vás vrátí o tři stolení zpět.
Když se před námi objevilo Plaza Mayor, obrovské prašné a kamenné náměstí, pochopili jsme, proč se o něm říká, že je jedno z největších v celé Latinské Americe. Je tak velké, že se na něm člověk cítí maličkou bytostí uprostřed děje, který se tu historicky odehrál.
Kolem nás bílé domy s typickými hliněnými střechami, zelené dveře, okenice a rozpálené kameny cest a chodníků. Zážitek je zkrátka impozantní.
Toyoty jsme nechali stát ve stínu staré zdi a vydali se pěšky uličkami, kde zněly hlasy pouličních prodavačů, hlahol místních z kaváren a klapot koňských kopyt.
Villa de Leyva je město, kde se nepospíchá. Starší dámy sedí na lavičkách a pozorují život, děti hrají fotbal mezi auty, prodavači ručně vyráběné keramiky, dřevěných výrobků vykukují ze svých malých obchůdků vonících cizokrajným dřevem, čerstvě praženou kávou a terra-cottou.
Vyšli jsme si až na malý kopec nad městem, odkud se nám naskytl celkový pohled na všechny ty bílé domy a jejich střechy rozeseté jako perly v zelené krajině.
K večeru jsme seděli na terase s výhledem na náměstí a popíjeli limonádu z marakuji. Když začaly zvonit kostelní zvony a obloha přecházela z oranžové do vínové, měli jsme pocit, že jsme se ocitli v jiném světě.
Ráno jsme se vydali na dlouhou cestu směrem k Medellínu. Kolumbijské silnice jsou dobrodružství samy o sobě: chvíli hladký asfalt, pak rozbitý úsek, kde musíte jezdit slalom mezi dírami, a občas vás zastaví kráva, která se rozhodla přejít silnici.
Když jsme stoupali do výšin, začala se kolem nás válet mlha. Nad námi letěla hejna supů a kolem nás se otevírala údolí plná kávovníků. Dobrodružství umocňují i místní řidiči kteří nerespektují žádná pravidla, zkrátka je potřeba být stále ve střehu.
V každém horském sedle, přes které se klikatí silnice, je ozbrojená vojenská hlídka, která vám vztyčeným palcem nahoru dává pokyn, že další cesta je bezpečná a v pořádku.
Medellín byl pravým opakem Villa de Leyva. Pulzující, moderní, živý, ale zároveň svým způsobem nebezpečný. Asi pozůstatek po Pablu Escobarovi který zde vybudoval a ovládal své impérium s obchodem s kokou.
Ubytovali jsme se poblíž parku El Poblado a večer vyrazili do ulic plných chaosu, hudby, grilovaných arep a vůně smažených banánů. Vše, ale naprosto vše je zamřížované, domy, hotely, kavárny, restaurace. Všude tam se vstupuje přes zamřížovaný vchod s ostrahou.
Další den jsme se vydali auty nad město. Když jsme stoupali serpentinami vzhůru, Medellín se rozprostíral pod námi jako živý organismus – mrakodrapy, parky, chudinské čtvrti i zelené kopce, všechno dokonalý kontrast.
Večer jsme skončili na vyhlídce, odkud město svítilo jako hvězdné nebe přilepené k zemi.
Za Medellínem jsme sjeli ze silnice a zamířili do džungle. Asfalt postupně mizel, nahradila ho rozbitá cesta, která se časem proměnila v bahnitý terén.
Toyoty 4Runner se probojovával přes brody, hluboké koleje, popadané větve i prudké výjezdy. Tropická vlhkost nás obklopila jako teplá deka a zvuky přírody byly ohlušující.
Cesty v džungli vyžadují vozy s pohonem 4x4 protože nikdy nevíte, co vás za další zatáčkou překvapí. Projíždíme několik malých vesniček nebo spíše osad které jsou téměř odříznuty od světa.
Cestou nabíráme dvě turistky z Argentiny, které směřuji k ornitologické stanici kdesi v džungli.
Právě tento druh cestování nás baví. Adrenalinové cesty do opuštěných míst, kam žádného turistu autobus od cestovky nezaveze.
V protisměru potkáváme několik pic-upů s místními farmáři naložené čerstvými banány a pomeranči kteří směřují do měst na trhy.
Náš respekt mají i řidiči motocyklů vezoucí zpravidla dvě, tři děti s aktovkami do školy. Motorky kvílí, bahnité koleje s nimi smýkají ze strany na stranu, ale děti se jen usmívají.
Ano, co je pro nás naprostá exotika, je pro tamní naprostá denní rutina.
Nocujeme v džungli v malém domečku z větví. Ticho noci, přerušuje „hlas“ džungle skládající se z houkání opic, cvrkotu hmyzu a dalších pro nás neidentifikovatelných zvuků.
Ráno vstáváme, pijeme kávu z malých plechových hrnečků nad ohněm a sledujeme úchvatnou podívanou na probouzející se prales a mlhu zvedající se z korun stromů.
Po několika dnech v džungli jsme dorazili na pobřeží Karibiku.
Najednou byla vzduchem cítit sůl, slunce pálilo úplně jinak a palmy se kývaly ve větru.
Cílem byla návštěva pláže Crystal Beach která je přírodní rezervací.
Po zakoupení vstupu v rančerské stanici, a zhlédnutí videa co nás v rezervaci čeká, se konečně otevírá závora a my můžeme pokračovat dále.
Pláž Crystal Beach vypadala přesně tak, jak jsme viděli na videu.
Voda, ve které se zrcadlí obloha, písek jemný jako mouka a ticho, které narušuje jen moře.
Ano, byly jsme zde jako turisti sami, pouze s několika místními rybáři a všude přítomnými opicemi.
Zaparkovali jsme auta mezi palmy a během několika minut jsme se váleli ve vodě. Ta byla tak průzračná, že ryby vypadaly, jako by se vznášely ve vzduchu.
Večer jsme koupili čerstvé ryby od rybáře, který nám je velmi ochotně i připravil a ogriloval v tradičním stylu.
V noci opouštíme rezervaci a pokračujeme dále.
Nocleh nacházíme na poslední chvíli v malém penziónu, kde jsme opět sami, protože majitel nebo správce po zaplacení bez slova odjel.
Chvilku jsme se zabývali myšlenkou, jestli byl pravý a legitimní a jestli nepřijede ještě nějaký další.
Nocleh proběhl v pohodě, nikdo další se již neobjevil. Balíme spacáky, zavíráme dveře a odjíždíme.
Dalším našim cílem je stále činná sopka Nevado del Ruiz tyčí se do výšky 5321m/nm.
Přijíždíme k závoře, platíme vstup, jsme opět seznámení s tím, co nás na vrcholu čeká, a hlavně s bezpečnostními pravidly.
Rančeři nám vaří čaj z lístků koky po tom, co jsme je informovali „že jedeme ze zdola“ tudíž s nulou aklimatizací.
Nejme žádní trénovaní horolezci, tak již v 3500m/nm kde je rančerská stanice cítíme, že kyslíku je málo.
No, po čaji je vše jinak. Závora se zvedá, nasedáme do aut a rozhodnuti pokračovat až kam to půjde.
Cesta byla opravdovou zkouškou nejen auta, ale i nás samotných. Kameny skřípaly pod pneumatikami, stoupání bylo prudké a vzduch čím dál řidší.
Poslední úsek jsme jeli téměř krokem. Když jsme vystoupili, foukal mrazivý vítr. Kolem nás byla pustina – šedá, černá, někde bílá od popela.
A pak kráter. Tichý, majestátní, místy z něj stoupala pára. Stáli jsme tam dlouho a mlčky. Byla to síla. Zážitek, který nejde zachytit fotkou ani slovy.
Zatím poslední erupce sopky Nevado del Ruiz byla poměrně nedávno 13.11. 1985…
Náš výlet končí.Odjíždíme do hlavního města Bogoty, vracíme auta a čekáme na odlet do Evropy.
Kolumbie se nám ukázala ve všech svých podobách - surová, krásná, chaotická, přátelská, divoká.
A díky našim Toyotám 4Runner jsme ji zažili tak, jak se má.
Na čtyřech poháněných kolech, jsme ji s otevřenýma očima a srdcem přijali takovou jaké je a vstřebali všechno, co přinesla.
