Běloruskem křížem krážem před dvaceti lety

Před dvaceti lety bylo Bělorusko pro většinu českých cestovatelů téměř neznámou zemí. Leží sice relativně blízko, ale současně působí vzdáleněji než mnohé exotické destinace. Tehdy to nebyla to země přeplněná turisty, moderními hotely ani atrakcemi vytvořenými pro návštěvníky. Právě proto měla cesta napříč Běloruskem v roce 2006 zvláštní kouzlo. Byla výpravou do krajiny, ve které jako by se čas pohyboval pomaleji.

První setkání s Běloruskem proběhlo na hraničním přechodu. Kontrola byla důkladná, úředníci vážní a papírování nekonečné. Pas, vízum, doklady od vozidla, pojištění a celní formuláře putovaly z ruky do ruky. Nikdo nikam nespěchal. Člověk brzy pochopil, že trpělivost bude na této cestě stejně důležitá jako plná nádrž.

Za závorou se otevřela široká silnice obklopená nekonečnými lesy. Provoz byl slabý, vesnice upravené a krajina překvapivě čistá. Podél cest stály jednoduché autobusové zastávky, někdy zdobené barevnými mozaikami, jindy jen natřené modrou nebo zelenou barvou. Na silnicích se střídaly staré žigulíky, moskviče, lady, nákladní vozy MAZ a traktory, které se pomalu přesouvaly mezi poli.

Na první pohled působilo Bělorusko přísně a uzavřeně. Stačilo však zastavit u malého obchodu nebo požádat o radu a za vážnými tvářemi se často objevila překvapivá srdečnost.

První velkou zastávkou byl Brest. Město na západním okraji země bylo úzce spojené s dramatickými událostmi druhé světové války. Nad pevností se tyčil monumentální památník, před kterým člověk automaticky ztišil hlas.

Brestská pevnost nepůsobila jako běžné muzeum. Rozbité zdi, stopy po střelách a mohutné betonové pomníky připomínaly, jak kruté boje se zde odehrály. V Bělorusku byla vzpomínka na válku stále velmi živá. Téměř každé město a mnoho vesnic mělo vlastní památník padlým.

Za hranicemi pevnosti však žil Brest poklidným každodenním životem. Lidé posedávali v parcích, před obchody se tvořily malé fronty a po širokých ulicích jezdily autobusy a trolejbusy. Západní reklamy byly stále spíše výjimkou a mnoho obchodů připomínalo československé prodejny z osmdesátých let.

Z Brestu vedla cesta na sever k Bělověžskému pralesu, jednomu z posledních zbytků původního evropského nížinného lesa. Za vesnicemi začínal svět obrovských dubů, mokřadů a tichých lesních cest.

Největším symbolem pralesa je zubr evropský. Spatřit ho ve volné přírodě nebylo jednoduché, ale už samotné vědomí, že se někde mezi stromy pohybují tato mohutná zvířata, dodávalo místu zvláštní atmosféru. Ranní mlha se držela mezi kmeny, v mokré trávě byly vidět stopy zvěře a nad lesem se ozývali ptáci.

Mimo hlavní silnice člověk projížděl vesnicemi tvořenými převážně dřevěnými domy. Okenice bývaly natřené modře, zeleně nebo bíle a před domy rostly květiny. U plotů sedávaly starší ženy, na dvorech pobíhaly slepice a kolem studní stála vědra s vodou. Nebyla to naaranžovaná turistická idyla, ale obyčejný život běloruského venkova.

Grodno patřilo k nejhezčím městům celé cesty. Jeho historické centrum, kostely a stavby připomínající polskou i litevskou minulost se výrazně lišily od modernějšího Minsku. Nad řekou Němen stál Starý hrad a z vyvýšených míst se otevíral pohled na klidnou krajinu západního Běloruska.

Čím více jsme pokračovali na sever, tím řidší byl provoz. Krajinu tvořila pole, březové háje, borové lesy a malá jezera. Silnice byly často překvapivě kvalitní, rovné a téměř prázdné. Na vedlejších trasách se však asfalt rychle změnil v šotolinu nebo udusanou hlínu.

Navigace tehdy nebyla samozřejmostí. Papírová mapa ležela rozložená na palubní desce a názvy obcí bylo nutné porovnávat s azbukou na ukazatelích. Zabloudit nebylo nic výjimečného. Právě neplánované odbočky nás často přivedly na nejzajímavější místa.

Příjezd do Minsku byl překvapením. Po stovkách kilometrů venkovskou krajinou se před námi objevilo velké, čisté a mimořádně uspořádané město. Široké třídy, monumentální budovy, rozlehlá náměstí a téměř dokonale upravené parky vytvářely dojem hlavního města postaveného podle jediného velkého plánu.

Minsk byl během války téměř zničen, a proto jeho centrum neslo výrazný rukopis poválečné sovětské architektury. Všude bylo mnoho prostoru. Náměstí byla obrovská, podchody dlouhé a hlavní ulice tak široké, že českému řidiči připomínaly letištní plochu.

Večer se centrum rozsvítilo a město působilo živěji. Mladí lidé se scházeli v parcích a kavárnách, zatímco starší generace dávala přednost tradičním restauračním jídelnám. Nabídka je jednoduchá: boršč, soljanka, pelmeně, bramborové placky draniki, maso, nakládaná zelenina a samozřejmě čaj. Běloruská kuchyně není okázalá, ale po dlouhém dni na cestě dokázala spolehlivě zasytit.

Minsk byl také místem výrazných kontrastů. Vedle prvních moderních obchodů stále fungovaly prodejny se skromným výběrem zboží. Nová auta parkovala vedle sovětských veteránů a několik ulic od reprezentativního centra začínala sídliště tvořená dlouhými řadami panelových domů.

Další cesta vedla přes Vitebsk a Polock. Vitebsk, rodiště malíře Marca Chagalla, má umělečtější atmosféru než ostatní běloruská města. Polock zase patří k nejstarším sídlům země a připomínal dobu, kdy se zde střetávaly slovanské, baltské a později také ruské vlivy.

Sever Běloruska je krajem jezer. Oblast kolem Braslavi nabízí úplně jiný obraz země než roviny na jihu. Zvlněná krajina, lesy a desítky vodních ploch působí téměř skandinávsky. U jezer jsme potkaly několik rybářů, na staré dřevěné loďce a občas běloruskou rodinu, která přijela na víkend z města.

Večer se nad vodou držel lehký opar. Z lesa voněla pryskyřice a kouř z ohně. V takových chvílích bylo snadné zapomenout, že jsme v zemi, kterou většina lidí znala pouze z politických zpráv.

Cesta přes Mohylev směrem ke Gomelu ukazovala průmyslovější tvář země. Na okrajích měst stojí velké tovární komplexy, sklady a dlouhé řady panelových domů. Nad vjezdy do některých obcí zůstávaly sovětské symboly, památníky a hesla oslavující práci, armádu nebo vítězství ve válce.

Veřejný prostor je mimořádně čistý a upravený. Tráva podél silnice je vždy posekaná, obrubníky natřené a odpadky téměř nebyly vidět. Současně však bylo cítit, že stát je přítomný prakticky všude. Fotografování nádraží, mostů, vojenských objektů nebo některých úředních budov mohlo vzbudit pozornost. Cizinec s fotoaparátem byl stále neobvyklým zjevem.

Gomelská oblast nesla také neviditelné dědictví černobylské havárie. Některé části jihovýchodního Běloruska byly silně zasažené radioaktivním spadem. Na mapách se objevovala místa, kterým bylo rozumné se vyhnout, a podél některých cest stály varovné značky. Krajina přitom vypadala klidně a nevinně – lesy, pole a opuštěné domy neprozrazovaly, co se zde před dvaceti lety odehrálo.

Na jihu Běloruska se rozkládá Polesí, rozsáhlá oblast mokřadů kolem řeky Pripjať. Silnice zde vedou přes nekonečné roviny, kolem říčních ramen, luk a bažinatých lesů. Některé vesnice působily téměř odříznutě od okolního světa.

Život se zde po generace řídil podle vody a ročních období. Lidé rybařili, sbírali houby a lesní plody a obdělávali malé zahrady. Na tržištích se prodávaly brambory, okurky, domácí med, sušené ryby a sklenice s nakládanými houbami.

Právě na venkově vznikala nejsilnější setkání. Společný jazyk jsme hledali pomocí několika ruských slov, gest a mapy. Pozvání ke stolu často znamenalo čaj, chléb, salám, nakládanou zeleninu a někdy také skleničku domácího alkoholu.

Odmítnout pohostinnost nebylo snadné a odjet bez zásoby jídla na další cestu téměř nemožné.

Cestování po Bělorusku před dvaceti lety nebylo pohodlnou turistickou dovolenou. Vyžadovalo přípravu, trpělivost a respekt k místním pravidlům. Benzínové stanice nemusely přijímat platební karty, ubytování bylo někdy nutné složitě hledat a domluva bez znalosti ruštiny nebyla jednoduchá.

Odměnou však byla možnost poznat zemi ještě předtím, než ji začaly výrazněji měnit moderní technologie a globální značky. Bělorusko tehdy nabízelo prázdné silnice, hluboké lesy, tisíce jezer, dřevěné vesnice a města, ve kterých byla sovětská minulost stále součástí každodenního života.

Nejsilnější vzpomínkou nakonec nezůstaly památky ani velká města. Bylo to ticho běloruských lesů, ranní mlha nad jezery, rovné silnice mizící za obzorem a lidé, kteří se zprvu tvářili nedůvěřivě, ale po krátkém rozhovoru dokázali otevřít dveře svého domu i prostřít stůl pro úplně neznámého cestovatele.

Bělorusko před dvaceti lety nebylo jednoduchou zemí. Bylo však autentické, tajemné a cestovatelsky mimořádně silné. Kdo jím tehdy projel křížem krážem, od polských hranic až k ruskému pomezí a od severních jezer po bažiny Polesí, odvážel si vzpomínku na Evropu, která už dnes téměř neexistuje.