Korsika z hor až k divokému moři

Korsika bývá právem nazývána ostrovem krásy. Na poměrně malém území nabízí vysoké hory, hluboké soutěsky, neproniknutelné lesy, vyprahlé pláně i pobřeží s průzračným mořem.

Během jediného dne můžete projet kamenitou horskou cestou, vykoupat se v řece ukryté mezi skalami a večer pozorovat západ slunce nad Středozemním mořem.

Naším cílem nebylo Korsiku pouze objet po hlavních silnicích. Chtěli jsme ji poznat napříč – od severního pobřeží přes horské vnitrozemí až k divokému jihu.

Nešlo o zdolávání extrémních překážek, ale o skutečné cestování.

Na ostrov jsme připluli ranním trajektem do Bastie. Už příjezd do přístavu měl neopakovatelnou atmosféru. Za starými domy se prudce zvedají zelené svahy a nad městem visely nízké mraky.

Korsika nám hned od začátku připomněla, že zde moře a hory existují těsně vedle sebe.

Po vyjetí z trajektu jsme zamířili na poloostrov Cap Corse. Úzká pobřežní silnice se vinula vysoko nad mořem a nabízela pohledy na malé rybářské přístavy, kamenné věže a vesnice přilepené ke svahům.

Na některých místech je vozovka sotva široká pro dvě auta. S větším expedičním vozem je nutné před každou zatáčkou zpomalit a počítat s autobusem nebo dodávkou v protisměru.

Cap Corse není místem pro rychlou jízdu. Vzdálenosti na mapě vypadají krátké, ale cesta zabere mnohem více času, než člověk očekává.

Neustálé zatáčky však vyvažují nádherné výhledy. Zastavovali jsme u opuštěných strážních věží, v malých přístavech i na vyhlídkách, kde pod námi narážely vlny do tmavých skal.

Ze severu jsme pokračovali směrem k Désert des Agriates. Název „poušť Agriates“ může znít, jako by zde člověk očekával písečné duny. Ve skutečnosti jde o divokou, kamenitou krajinu porostlou nízkou vegetací – makchií.

Některé přístupové cesty k pobřeží jsou hrubé, prašné a plné kamenů, výmolů a hlubších vyjetých kolejí. Za sucha nejde o extrémní terén, ale s plně naloženým autem je potřeba jet pomalu.

Po dešti se charakter cest může rychle změnit.

Odměnou za několik hodin pomalé jízdy jsou odlehlé zátoky s bílým pískem a tyrkysovou vodou. Když jsme konečně dorazili k pobřeží, rozpálený motor tiše praskal a vítr přinášel vůni moře smíšenou s aromatem divokých bylin. Právě v takových chvílích člověk chápe, proč cestuje terénním autem. Nejde jen o schopnost projet překážku, ale o možnost dostat se na místa, která zůstávají mimo běžné turistické trasy.

Od pobřeží jsme zamířili do vnitrozemí, směrem ke Corte. Krajina se začala rychle měnit.

Suché pláně vystřídaly kaštanové lesy, strmé svahy a skalní stěny. Silnice se stále více kroutila a teplota postupně klesala.

Corte působí jako skutečné horské srdce ostrova. Nad městem se tyčí citadela postavená na vysoké skále a kolem se zvedají mohutné korsické hory. V úzkých uličkách starého města se mísí vůně kávy, pečiva a místních uzenin.

Po dnech strávených na cestě jsme doplnili zásoby potravin a vody.

Za Corte jsme opustili hlavní tah a vydali se po menších horských silnicích. Některé byly úzké, popraskané a místy pokryté spadaným kamením.

Největším problémem však nebyly výjezdy nebo kameny, ale větve zasahující do cesty a velmi omezený prostor pro otočení.

Korsické vnitrozemí je úplně jiným světem než pobřežní letoviska. Nad cestou se tyčí vrcholy vysoké přes dva tisíce metrů a hluboko pod ní protékají ledově chladné řeky. V horských lesích jsme často dlouhé kilometry nepotkali žádné jiné auto.

Jednou z nejpůsobivějších částí cesty byl průjezd oblastí kolem průsmyků a lesů ve středu ostrova. Počasí se zde dokáže změnit během několika minut. Slunce vystřídala mlha, která zahalila okolní hory a proměnila kamenitou cestu v tajemnou stezku.

Na Korsice je důležitější rozvaha než rychlost. Cesty jsou často úzké, podmáčené nebo poškozené sesuvem. Pokud si člověk není jistý, je lepší překážku nejprve projít pěšky a teprve potom pokračovat.

Odpoledne jsme zastavili u horské řeky. Voda byla dokonale čistá a mezi obrovskými balvany vytvářela přírodní bazény. Po rozpáleném dni za volantem bylo koupání v ledové vodě téměř očistným rituálem.

Večer jsme připravili jednoduchou večeři a poslouchali jen proudění řeky a šumění lesa.

Další část cesty nás vedla napříč ostrovem k Ajacciu. Vzdušnou čarou neleží západní pobřeží daleko, ale v korsických horách vzdálenosti nic neznamenají. Silnice stoupají do průsmyků, obcházejí hluboká údolí a znovu klesají k řece, aby vzápětí začaly další výjezd.

Za volantem je potřeba neustálé soustředění. Zvířata se zde často pohybují volně. Za zatáčkou se může objevit stádo koz, prasata odpočívající u krajnice nebo kráva stojící uprostřed vozovky. Korsičané navíc po známých silnicích jezdí svižně, takže zpětná zrcátka mají stejný význam jako výhled před kapotu.

Když jsme po několika hodinách zahlédli v dálce moře, připadalo nám, jako bychom přejeli celý kontinent. Zelené horské lesy vystřídaly červené skály, vůně pryskyřice ustoupila slanému vzduchu a před námi se otevřelo západní pobřeží.

Pobřeží kolem Porta a skalních útvarů Calanques de Piana patří k nejdramatičtějším místům Korsiky. Červené skály zde padají téměř kolmo do moře a úzká silnice je vytesaná přímo do jejich stěn. V zapadajícím slunci dostává krajina oranžovou až rudou barvu.

Nízké skalní převisy, těsné zatáčky a malé parkovací plochy nedávají mnoho prostoru. Přesto patřil večer nad západním pobřežím k nejsilnějším okamžikům celé cesty.

Slunce pomalu mizelo za horizontem, moře se uklidnilo a červené skály postupně potemněly. Na vařiči se připravovala večeře a na stole stála láhev vína. Po náročném dni jsme nepotřebovali nic víc.

Z Ajaccia jsme pokračovali na jih. Silnice opět vedla střídavě podél pobřeží a vnitrozemím. Projížděli jsme krajinou korkových dubů, žulových skal a malých vesnic, v nichž jako by se zastavil čas.

Okolí města Sartene působí drsně a autenticky. Kamenné domy, úzké uličky a okolní hornatá krajina připomínají, že Korsika si vždy uchovávala vlastní charakter. Právě na jihu jsme znovu vyhledávali menší cesty vedoucí k pobřeží a do kopců.

Některé trasy končily závorou nebo zákazem vjezdu. To je na Korsice nutné respektovat. Mnoho pozemků je soukromých a v letním období bývá kvůli nebezpečí požárů omezen přístup do lesů.

Skutečné dobrodružství spočívá v hledání legálních tras a ohleduplném průjezdu krajinou.

Bonifacio nás přivítalo zářivě bílými útesy. Staré město stojí vysoko nad mořem a při pohledu z přístavu vypadá, jako by se každou chvíli mělo zřítit do vody. Po horských cestách a prašných pistách působily restaurace a rušné uličky téměř jako návrat do civilizace.

Na poslední noc jsme zamířili znovu mimo město. Našli jsme legální místo nedaleko pobřeží, odkud bylo slyšet tlumený příboj.

Seděli jsme vedle auta a v myšlenkách si promítali celou cestu. Prašné cesty Agriates, chladné řeky uprostřed hor, mlhu v průsmycích, červené skály na západě i bílé útesy Bonifacia.

Korsika nám během několika dnů ukázala mnoho různých tváří.

Ráno jsme sbalili tábor a zamířili k přístavu. Auto bylo pokryté prachem, na bocích přibylo několik jemných škrábanců od větví a interiér voněl směsí kávy, moře a horského lesa.

Byly to drobné stopy cesty, které jsme rozhodně nechtěli hned smýt.

Korsika není místem, které lze poznat ve spěchu. Přestože vzdálenosti vypadají na mapě malé, každý přesun se může změnit v celodenní dobrodružství. Právě pomalé tempo je však její největší předností.

Vůz 4×4 zde otevírá cestu k odlehlejším plážím, horským vyhlídkám a zapomenutým vesnicím. Současně ale vyžaduje respekt k přírodě, místním lidem a pravidlům pohybu v krajině.

Ne každá čára na mapě je veřejná cesta, a ne každé krásné místo je vhodné k nocování.

Korsika nás naučila, že opravdová expedice se nemusí odehrávat tisíce kilometrů od Evropy. Někdy stačí přeplout moře, opustit hlavní silnici a vydat se do hor. Za další zatáčkou může čekat kamenitá cesta, stádo koz, opuštěná vesnice nebo výhled, kvůli kterému stojí za to zastavit motor a jen chvíli mlčet.

A právě v tom spočívá kouzlo Korsiky. Je divoká, krásná a nepředvídatelná. Jakmile ji jednou projedete napříč, cesta z přístavu domů už není návratem z obyčejné dovolené.

Je návratem z malého dobrodružství, které ve vás zůstane ještě dlouho poté, co z karoserie zmizí poslední korsický prach.